~ Coriolanus ~Would you have me
False to my nature? Rather say I play
The man I am.
Coriolanus je římskej voják, kterej v boji nemá konkurenci a v dobách války je římským lidem oslavovanej jako hrdina. Zároveň má ale poměrně radikální názory, se kterýma se netají. Jejich podstatou je myšlenka, že pokud nebojujeme za vlastní zemi, nemůžeme očekávat, že od ní dostaneme něco zadarmo na oplátku. Prostej římskej lid je proto pro Coriolana odpad. Nazývá je stádem, zbabělcema a krysama, jsou to podle něj otroci a verbež, která by se měla pobít a ne odměňovat jídlem za to jejich nicnedělání. A tohle všechno jim hrdě říká přímo do očí. Není proto divu, že jejich první myšlenka je zabít ho jako nepřítele lidu číslo jedna. A ne, tohle není spoiler.
Na tuhle hru se dá dívat z různých úhlů. Je to politická satira o konfliktu arogantní a skoro až fašistický pravice (Coriolanus) a populistický levice. Ta je ve hře ztvárněná dvojicí tribunů, kteří byli zvoleni jako hlas lidu. Sice se tváří, že jim jde o blaho prostých občanů, ale ve skutečnosti jim jde jen o jejich teplý místečko a výhody. Nevím, jaký měl Shakespeare politický názory, ale občany tu ztvárnil jako naprostý idioty, kteří neustále mění názor podle toho, kdo s nima mluvil jako poslední. Moje sympatie jsou zcela na Coriolanově straně.
Zároveň tahle hra ukazuje vnitřní konflikt každý veřejný osoby, kdy musí volit mezi vlastní integritou a popularitou. Coriolanus je tím, kým je, a nestydí se za to. Ovšem v době míru, kdy z něho za jeho úspěchy chtějí udělat konzula, už lidem jeho nátura nevoní. Je postavenej do situace, kdy tak trochu svou integritu ztrácí, když musí lichotit lidem, kterýma opovrhuje, jen aby získal jejich hlas. A tragédie týhle hry spočívá v tom, že když se rozhodne bejt věrnej sám sobě a tomu, čemu věří, nesetká se s pochopením. A když zvolí popularitu, dopadne to ještě hůř.
Coriolanus je sice v podstatě one man show - pokud zrovna není na scéně, tak o něm ostatní aspoň mluví - ale najdeme tu ještě dva navýsost zajímavý vztahy, nad kterýma jsem se většinu hry pobavěně uculovala.
Prvním z nich je vztah Coriolana s jeho matkou. Už na začátku hry si z něho dělají občané srandu, když tvrdí, že všechny svoje slavný skutky nedělal z lásky k vlasti, ale kvůli svý pýše a aby udělal radost mamince. Ano, Coriolanus je maminčin mazánek. V mnoha situacích působil jako rozmazlený dítě, který vzteky dupe nohou a křičí ne, ne a ne! Ale stačí pár slov od matky a Coriolanus úplně změkne a udělá, co po něm chce. Manželka proti tchýni nemá šanci, chudák ženská. Samotná Volumnia, Coriolanova matka, je taky divná. Pociťuje až fyzickou slast při pohledu na Coriolanovy válečný zranění a nejradši by ho viděla neustále zbrocenýho krví - je tu scéna, kde Volumnia rozebírá Coriolanovu sbírku jizev, který získal ve službě vlasti. Je až k popukání, jak nadšená při svým výčtu je.
A druhým je vztah Coriolana a Aufidia, velitele nepřátelských vojsk a jeho největšího rivala. Oba nezávisle na sobě prohlašujou, že kdyby měli bejt někým jiným, tak by si přáli bejt tím druhým. Nenávidí se, ale uznávají se a obdivujou se. Bohužel Aufidius ve všech soubojích s Coriolanem prohrává, a tak přísahá, že když ho nemůže porazit čestně, klidně se uchýlí k intrikám, jen aby si umyl ruce krví z jeho srdce. Vtipný je na tom to, že po tom, co Aufidius pronese svou přísahu, nastává scéna, kdy za ním Coriolanus přijde s tím, že se chce přidat na jeho stranu. A Aufidius pronese spoustu dvojsmyslných vět jako že chce obejmout jeho tělo, že při pohledu na něj mu srdce buší víc, než když viděl svou ženu o svatební noci, anebo že s ním ve snu tráví noc co noc... Nechci spoilerovat, ale proti matce nemá Aufidius šanci.
Viděla jsem dvě zpracování Coriolana. Jedním byl záznam divadelního představení z londýnskýho divadla, kde v hlavní roli hrál Tom Hiddleston. Sice jsem mu moc postavu krvelačnýho a arogantního vojáka nevěřila, na to má na můj vkus moc milej hlas, ale scény s matkou byly jedno velký wow! Btw, obdivuju lidi, kteří se dokážou na povel rozbrečet. U tohohle zpracování si nemůžu vynachválit "prolog", kde herci rozebírají jednotlivý postavy. Měla jsem druhý vánoce.
Druhým byla filmová adaptace s Ralphem Fiennesem v hlavní roli. Tady se děj přenesl do moderní doby a místo mečů používají pušky. A i když i tady mluví v původních shakespearovských verších, mohlo to fungovat, jen kdyby trošku pozměnili text. Je zvláštní koukat, jak mluví o mečích a střílí přitom z kulometu. Když ale pominu tuhle část (a že Ralph Fiennes působil trochu prkenně a jeho vztahu s matkou jsem vůbec nevěřila), tak oproti divadlu tu působil text mnohem víc přirozeně. Skoro jsem si ani nevšimla, že mluví ve verších a ne obyčejnou angličtinou.
Závěr: Coriolanus je tragickým příběhem o vzestupu a pádu skutečný postavy Caia Marcia, římskýho vojáka, kterej je sice vynikající v boji, ale jeho diplomatický schopnosti nestojí za zlámanou grešli. V době válek ho lid vychvaluje a provolává mu slávu jako jejich hrdinovi a zachránci, ale v dobách míru se bouří a jeho hrubost jim není moc po chuti.
Co mi tahle hra dala:
A druhým je vztah Coriolana a Aufidia, velitele nepřátelských vojsk a jeho největšího rivala. Oba nezávisle na sobě prohlašujou, že kdyby měli bejt někým jiným, tak by si přáli bejt tím druhým. Nenávidí se, ale uznávají se a obdivujou se. Bohužel Aufidius ve všech soubojích s Coriolanem prohrává, a tak přísahá, že když ho nemůže porazit čestně, klidně se uchýlí k intrikám, jen aby si umyl ruce krví z jeho srdce. Vtipný je na tom to, že po tom, co Aufidius pronese svou přísahu, nastává scéna, kdy za ním Coriolanus přijde s tím, že se chce přidat na jeho stranu. A Aufidius pronese spoustu dvojsmyslných vět jako že chce obejmout jeho tělo, že při pohledu na něj mu srdce buší víc, než když viděl svou ženu o svatební noci, anebo že s ním ve snu tráví noc co noc... Nechci spoilerovat, ale proti matce nemá Aufidius šanci.
Viděla jsem dvě zpracování Coriolana. Jedním byl záznam divadelního představení z londýnskýho divadla, kde v hlavní roli hrál Tom Hiddleston. Sice jsem mu moc postavu krvelačnýho a arogantního vojáka nevěřila, na to má na můj vkus moc milej hlas, ale scény s matkou byly jedno velký wow! Btw, obdivuju lidi, kteří se dokážou na povel rozbrečet. U tohohle zpracování si nemůžu vynachválit "prolog", kde herci rozebírají jednotlivý postavy. Měla jsem druhý vánoce.
Druhým byla filmová adaptace s Ralphem Fiennesem v hlavní roli. Tady se děj přenesl do moderní doby a místo mečů používají pušky. A i když i tady mluví v původních shakespearovských verších, mohlo to fungovat, jen kdyby trošku pozměnili text. Je zvláštní koukat, jak mluví o mečích a střílí přitom z kulometu. Když ale pominu tuhle část (a že Ralph Fiennes působil trochu prkenně a jeho vztahu s matkou jsem vůbec nevěřila), tak oproti divadlu tu působil text mnohem víc přirozeně. Skoro jsem si ani nevšimla, že mluví ve verších a ne obyčejnou angličtinou.
Oh, a nesmím zapomenout na webkomiks! To bylo možná nejlepší zpracování ze všech.
Závěr: Coriolanus je tragickým příběhem o vzestupu a pádu skutečný postavy Caia Marcia, římskýho vojáka, kterej je sice vynikající v boji, ale jeho diplomatický schopnosti nestojí za zlámanou grešli. V době válek ho lid vychvaluje a provolává mu slávu jako jejich hrdinovi a zachránci, ale v dobách míru se bouří a jeho hrubost jim není moc po chuti.
Co mi tahle hra dala:
- I pokud nenávidím lži a upřímnost je mi nade vše, občas je lepší neříkat nic - aneb mluviti stříbro, mlčeti zlato
- To, že jsem dobrá v jedný věci, neznamená, že jsem automaticky dobrá i v něčem úplně jiným
- Nikdy se nezavděčím všem
- Pokud spolupracuju se svým úhlavním nepřítelem, neměla bych se k němu otáčet zády
- Pokud si do týmu přizvu někoho, kdo odvádí lepší práci než já, měla bych se připravit na to, že o ni brzo přijdu
~ Rozcestník ~
- Úvod
- Richard II
- Henry IV
- Henry V
- Coriolanus
- A Midsummer Night's Dream
- Závěr
Žádné komentáře:
Okomentovat