Wonder - R.J. Palacio

Moje hodnocení: 3.5/5

Příběh o obyčejným klukovi, kterej jen neobyčejně vypadá. Jednoduchá, milá a tak trochu naivní kniha, která nikoho neurazí. Možná až právě na ty neobyčejně vypadající...

Když tahle kniha v únoru vyšla, vyvolala docela velkej humbuk. Najednou jsem o ni zakopávala všude, kde se dalo. GR mi ji vnucovalo, vyhrávala jedno ocenění za druhým, lidi o ní nadšeně básnili. Přiznávám, trochu mi to lezlo na nervy, ale po přečtění popisu jsem ji nemohla jen tak zavrhnout, protože to znělo jako něco, co by se mi mohlo líbit. A tak jsem tady. Já a Wonder.

Btw, jelikož jsem knihu četla v angličtině a je přitom už vydaná i v češtině, možná bude lepší, když si přečtete recenzi od Fée (moc povedená!), která hodnotí právě tu českou verzi. Můj názor na knihu je v podstatě shodnej.

Nejspíš to nebude náhoda, že první kapitola nese název Ordinary (obyčejný), protože to, co se nám hlavní hrdina Auggie snaží celou dobu sdělit, je to, že i když vypadá jinak než ostatní a je pro ně všechno možný než normální, on sám se považuje za obyčejnýho kluka jako všichni ostatní.

I won't describe what I look like. Whatever you're thinking, it's probably worse.

Auggie se narodil se vzácnou genetickou vadou, která způsobila, že se narodil s deformovanou hlavou - v podstatě neexistující dolní čelist, ohromnej předkus, oči posunutý někam dolů do tváří, obrovskej nos, žádný uši, žádný řasy nebo obočí... Už od mala podstoupil nesčetně plastických operací, který by mu umožnily aspoň jakžtakž normální život - může mluvit, může jíst, to už je samo o sobě zázrak. Není proto divu, že nechodil do školy jako ostatní děti, ale zůstal doma, kde ho doučovala jeho matka. Dokud se jednoho dne jeho rodiče nerozhodnou, že ho nemůžou chránit před světem věčně a že by měl začít chodit do normální školy. A tak začíná Auggieho příběh a jeho nástup do pátý třídy. Poznává nový lidi, některý dobrý, některý špatný, a postupně se učí žít jako ostatní.

Vím, že spousta lidí po dočtení začala vykřikovat, že by tohle měla bejt povinná četba ve škole a podobný věci. Na jednu stranu souhlasím - jak jinak se děti dozví, že i postižení jsou jen obyčejní lidé, kteří mají emoce jako každej jinej, a že se jim dá snadno ublížit? Ale na druhou stranu to je naprosto nevhodná kniha pro právě ty postižený. Tohle je prostej příběh - cílovou skupinou jsou očividně děti. A s tím jde samozřejmě ruku v ruce určitá naivnost. A to může na některý působit skoro jako výsměch.

August is the Sun. Me and Mom and Dad are planets orbiting the Sun. The rest of our family and friends are asteroids and comets floating around the planets orbiting the Sun. The only celestial body that doesn’t orbit August the Sun is Daisy the dog, and that’s only because to her little doggy eyes, August’s face doesn’t look very different from any other human’s face. To Daisy, all our faces look alike, as flat and pale as the moon.

Mně osobně se kniha líbila. Čtení příjemně odsýpalo a díky převládajícímu humoru jsem se ani chvilku nenudila. Některý scény byly vtipný, některý smutný, některý zasáhly přímo do srdce. Malej Auggie chodící roky s kosmonautskou helmou na hlavě, Auggie zbožňující Halloween, jeho sestra Olivia vyrovnávající se s druhořadou rolí v rodině, kamarádka Miranda vyrovnávající se s tlakem dospívání a nefunkční rodinou... Byla tu toho spousta. Příběh byl totiž vyprávěnej z pohledu šesti lidí a s každým z nich jsme se mohli na určitý situace podívat z vícero pohledů. Byla to dobrá myšlenka, ale mám k ní jednu výtku. Tahle šestice se skládá z kluků i holek různýho věku - desetiletý děti i středoškoláci. A přesto všichni zněli naprosto stejně. Jistě, každej měl jinej příběh, ale jejich vnitřní hlasy se od sebe skoro nedaly odlišit. To, že byly všechny tyhle části psaný v první osobě a angličtina nerozpoznává pohlaví řečníka, tomu vůbec nepomohlo. Přijde mi zvláštní, že by všichni uvažovali stejným způsobem.

Sometimes a duck is just a duck.

I když se mi ta naivita (všechno se nakonec v dobrý obrátí) docela dost příčí, dá se to přičíst jednoduše tomu, že nejsem cílová skupina. Je to prostě kniha pro děti - jazyk je tak prostej, jak to jen jde, skoro bych až řekla primitivní, kapitoly jsou extrémně krátký, v průměru tak kolem dvou stran. Ale i tak mi trochu vadí, že se z ní čtenáři snaží udělat něco víc, než ve skutečnosti je. Je to povedená kniha, která se příjemně čte, ale rozhodně to není mistrovský dílo a věřím, že za pár let upadne v zapomnění.

I když je kniha vydaná v češtině, rozhodně bych ji doporučila těm, kteří by chtěli začít s knihama v angličtině. Ten jednoduchej jazyk a kratičký kapitoly k tomu přímo vybízí.