I když jsem tenhle měsíc nečetla tolik knih, tak pokud jsem doufala, že se mi podaří vyhnout se jakýmkoliv zklamáním, tak jsem doufala marně. Navíc tohle zklamání v sobě nese i náznak zmatení, protože svým názorem viditelně vybočuju z řady mas čtenářů, kteří se při četbě rozplývali a byli jen jedno velký aaaah!
MM, sport
Při čtení týhle knihy se mi obracel žaludek vzhůru nohama a rozčilením jsem se celá ošívala a nervně a frustrovaně se tahala
za vlasy. Nebylo to tím, že by byla nějak špatně napsaná. Problém byl v
tom, že byla o lásce. A ne jen o ledajaký lásce. Mluvím tu o tý
růžový, ideální lásce, která překoná všechny překážky - o "jsme si
osudem souzeni" typu lásky. Na tyhle témata mám podobný reakce jako
upíři na svěcenou vodu. Nemám problém s láskou. Jinak bych samozřejmě
nečetla MM. Mám problém s tou zidealizovanou představou lásky, která se
tak často objevuje v knihách a která tu byla zatím v tý největší koncentraci, s jakou jsem se kdy setkala.
Trochu mě ale zaráží fakt, že se týhle knize dostalo tak obrovskýho ohlasu. Spousta lidí ji očividně miluje, i když je to spíš jen taková přeslazená fantazie a s realitou to nemá naprosto nic společnýho. Při vší objektivitě, kterou jsem schopná v sobě najít, kluci jako Xander nebo Chris prostě neexistujou, většina událostí by se takhle prostě nemohla odehrát a spousta reakcí ve mě vyvolávala spíš reakci typu wtf?! I když se možná zdá, že tuhle knihu jen slepě urážím, není tomu tak. Já totiž vidím, že se spoustě lidí líbila. A taky tuším i důvod. Jen nechápu proč je ta nerealita právě tím důvodem, proč se to lidem tak líbí. Proč tolik autorů píše o tý vybájený pravý lásce, když většina lidí moc dobře ví, že po pár měsících láska rozhodně není úplně stejně růžová jako na začátku, kdy jsme byli zaplavení hormonama. Proč jim to spousta čtenářů baští a dává přednost těmhle mýtickým úkazům před realitou? Realita pro ně není dostatečně dokonalá? Je spojení realita a romance jen další oxymorón?
Žádné komentáře:
Okomentovat