pátek 16. listopadu 2012

The Locker Room - Amy Lane

Moje hodnocení: 2/5

Poslední měsíc jsem v podstatě strávila čtením jen samých historických fantasy. Poměrně dlouhých, komplexních a prostě... vyčerpávajících. Mám tenhle žánr ráda, vyžívám se ve čtení takových knížek, ale když se v tom patlám už moc dlouho, tak mám chuť na přestávku a přečíst si taky něco jinýho. Nefantasy. Normálního. Lehkýho. Z přítomnosti. S takovýmahle myšlenkama jsem se vrhla na hledání nějaký zajímavý MM knihy, která by mi zajistila přesně to. Spousta sexu na odreagování, nějakej ten vtip, prostě něco, co by mě bavilo a zároveň to rychle odsejpalo. Našla jsem tohle. Přečetla jsem si jedno nadšený hodnocení. A pět minut nato jsem si The Locker Room koupila (myslím, že za to mohly ty kočky). Pak mi to ale nedalo a rozklikla jsem si spoiler, kde se autorka recenze přiznala, že si jen dělala srandu a že je to v podstatě pitomá kniha. Cituju: For realz this book is high on the melodrama and the emotional puking and feels about as true to life as an emo Barbie doll. I haven't read Twilight, but from what I gather from the reviews, this could very well be the gay version. Omg! Tohle je zákon schválnosti! Ale kniha už byla v kindlu a já přece jen odmítala uvěřit tak hrozný recenzi, takže jsem se váhavě pustila do čtení.

Už ve dvanácti Xander věděl, že v životě chce jen dvě věci - basketbal a Chrise, svýho nejlepšího kamaráda. Ale život ho docela dost těžce zkouší. Jeho matka je feťačka a střídá jednoho chlapa za druhým. Xander má neustále hlad, ve škole jen spí a jediná věc, která ho opravdu baví, je basketbal. Dokud nepotká Chrise a jeho dokonalou a milující rodinu, která ho více méně adoptuje. Společně se protlučou střední i vysokou a společně se dostanou do stejnýho profesionálního basketbalovýho týmu. Jsou z nich superhvězdy, ale musí před ostatníma tajit svůj vztah, protože prozrazení by pro ně mohlo znamenat konec kariéry. Ale to, co pro utajení musí udělat, pro ně není ani trochu jednoduchý.

Hned v prologu, kterej byl o patnáct let později, nám autorka prozradila, že to skončí dobře - basketbal i jejich společná láska. Hned po přečtení prologu jsem to taky chtěla zavřít. Je to jako kdybych si otevřela detektivku, kde mi hned na začátek řeknou, kdo je vrah, a teprve pak mi začnou vyprávět, jak se ta samotná vražda odehrála. Od tý chvíle mi veškerý jejich problémy a nesmyslný komplikace, který si sami působili, přišly jako naprostá ztráta času a jen jsem obracela oči v sloup. Vždyť to přece skončí dobře, tak na co to melodrama? A že to bylo jedno velký melodrama. A ještě k tomu drtivá většina reakcí všech postav byla naprosto nereálná. A divná. Ale vážně divná, skoro až znepokojující. Emo barbie - recenzentka to vystihla naprosto přesně.

Asi to nebylo vyloženě hrozný, jen prostě nic pro mě. Díky týhle knize jsem si uvědomila, že nedokážu strávit příběhy o nehynoucí lásce, pokud nejsou naředěný vtipem nebo sarkasmem... prostě něčím, co by mě aspoň trochu přesvědčilo, že to všechno neberou až tak tragicky vážně. Obzvlášť, když jim je dvanáct... nebo i patnáct. Stále jsem čekala, kdy se seberou a ruku v ruce se rozběhnou pláží k západu slunce a založí si farmu, kde budou chovat jednorožce. Tak reálný to bylo. Moje představa o dospívajících puberťácích je prostě taková, že myslí úplně jinou hlavou než tou horní. A ne jak tady, že řeší bydlení, práci, školu a jejich společnou budoucnost, kde už dopředu ví, že se budou muset celej život schovávat a lhát. V patnácti. Jak na sebe nesmí sáhnout, dokud jim nebude osmnáct, protože by zrazovali důvěru svých rodičů... Ehm, sice jsem nikdy nebyla slečna dokonalá, ale po přečtení týhle knihy mám dojem, že by mě měli upálit na hranici, tak vzorní ti dva byli. Kdykoliv jim něco narušilo jejich čistou lásku, tak zvraceli. Doslova. Ne, tohle vážně není nic pro mě. Ale úplně si umím představit, že by se to líbilo náctiletým holkám. Upřímně a nemyslím to nijak špatně. Je to jen na můj věk moc naivní a růžový. Což jsem vypozorovala, že se líbí většině puberťaček.
“I’m not going anywhere, okay, Xan? You and me. We’re it. We’re forever, okay? Like my folks. They met in high school and put each other through college and finish each other’s sentences. It happens sometimes. It’s real. Just believe it, okay? Believe in it, and it will be real.”
Četla jsem to několik dní a přiznám se, že jsem to ani nedočetla. Přistihla jsem se, jak si neustále hledám důvody, proč nečíst. Odmítám se trápit dalších několik tejdnů, jen abych se na konci znova naštvala, protože už úplně vidím ten naivní a růžovej závěr. Ale přece jen to nebyla ztráta času. Od týhle autorky jsem si už dlouho chtěla něco přečíst a teď už vím, že se jí můžu klidně vyhejbat (můj to-read list snad aspoň trochu zeštíhlí). Stejně tak jsem o sobě nečekaně zjistila, že jsem v jádru spíš cynik, takže v budoucnu si snad budu umět líp vybírat mezi romantickýma příběhama.

Žádné komentáře:

Okomentovat