Nejsem si jistá, jak jsem k týhle knize poprvý přišla. Jak se dostala do mýho to-read listu. A hrozně mě to mrzí, protože kdybych věděla, čí názor mě k tomuhle přivedl, asi bych mu začala psát výhrůžný dopisy a schválně si přečetla všechno, co se mu naopak nelíbilo. Protože tohle... omg, já vlastně ani nemám slova, který by uspokojivě vyjádřily, co si o tomhle myslím.
Úspěšnej podnikatel a workoholik John dostane od doktora nakázáno, aby se na rok odstěhoval někam na vesnici, daleko od stresu a prostě odpočíval. Tak John ho poslechne (wtf?! workoholik?! kterej celej život dřel, aby se dostal tam, kde je?! a oni ho jen tak nechají odejít?! na celej rok?!) a koupí si malý knihkupectví. A tam pozná Davida. Bezdomovce. Ha! Tohle bylo naprosto nečekaný, protože tohle nebyla taková ta romantická představa o cool tulákovi, kterej se jen nechce usadit a žije ve svým autě nebo tak něco. Ne, David byl plnohodnotnej bezďák - se smradem, špínou a životem v parku v lepenkový krabici, kterej se občas prodává na veřejných záchodcích, aby měl na jídlo. A vznikne láska jako trám. Myslím, že už tady jsem měla tušit, že něco nehraje.
Když pominu pochybnej začátek, že by vůbec John byl ochotnej opustit svou práci a že považoval koupi a vedení knihkupectví, něco, s čím nemá žádný zkušenosti, za prostředí bez stresu, tak se mi ta ústřední myšlenka líbila. Ještě nikdy jsem se v žádný romanci nesetkala s hlavním hrdinou, kterej by byl skutečnej bezdomovec. Klidně by mohl bejt jeden z těch lidí, co pravidelně vídám na autobusových zastávkách a v parku. Ta myšlenka se mi líbila, protože věřím, že spousta lidí je ani nepovažuje za lidský bytosti, vyhejbá se jim pohledem a obecně se radši tváří, že je nevidí. Líbilo se mi, že se autorka nebála poprat s tak ožehavým tématem.
Takže proč tak nízký hodnocení? Přijde mi to jako nějaká pomsta nebo schválnost, že hned po tom, co jsem si minule stěžovala na chaotickej styl psaní, dostala jsem hned to samý jen v ještě horším podání. Je to psaný ve třetí osobě, ale zároveň vyprávěný z pohledu - a teď pozor - nejen našich dvou hlavních hrdinů, ale každý zatracený postavy, která se tam objeví. Jedno jak důležitý nebo jen okrajový. Častokrát se pohled změnil i v rámci jednoho a toho samýho paragrafu, jindy se začal novej paragraf, ale vyprávění se nezměnilo. Čert aby se v tom vyznal. Ve chvíli, kdy bylo na scéně víc lidí, vzdávala jsem snahu uhodnout, kdo si co myslí.
Přihoďte k tomu fakt, že tam všichni neustále brečí a David při každý příležitosti utíká. Ne jednou, ne dvakrát... když zase utekl, tak už mi to bylo prostě jedno. Víš ty co, Davide? Utíkej, žij si někde v tramtárii svůj vysněnej životní styl bezdomovce, když ti tak moc vadí střecha nad hlavou, ale hlavně se už nevracej, ať ta zatracená kniha už může skončit. Člověka při čtení chytaly deprese. Protože to bylo depresivní. Všichni tam byli neustále v depresích, brečeli a litovali chudáka Davida. Mám dojem, že úmyslem bylo čtenáře taky rozbrečet, jak je to všechno hrozně smutný, ale mě to spíš rozčilovalo.
Největší nelogičnost ale vidím ve faktu, že se John do Davida zamiloval. Viděl ho párkrát, když byl David ještě špinavej a smrděl, a John nad ním ohrnoval nos. Neprohodili spolu ani pár slov, ale stačila jedna zmínka od kamaráda o tom, jaký to asi musí bejt žít venku na ulici a nemít se kam schovat před zimou, aby se John do Davida zamiloval. Láska, mluvíme tu o lásce, ne chtíči, lítosti nebo zvědavosti. Tenhle úspěšnej kravaťák v tomhle bezdomovci zřejmě něco viděl. Co to ale bylo, se nikdy nedozvíme, protože jak jsem řekla, vůbec spolu předtím nemluvili. Fascinující.
Budu ale objektivní, jak to jen jde, a přiznám, že jsem se svým názorem v menšině. Na goodreads má tahle kniha dost vysoký hodnocení a kopu nadšených recenzí, jak je to emotivní a dojemná kniha a jak si u toho krásně pobrečeli. Možná je se mnou něco v nepořádku, když se nevyžívám v tom, jak mi někdo neustále omlacuje o hlavu, jakej je David chudák a že bysme kolem něj teda měli chodit po špičkách, abysme mu náhodou nějak neublížili. Je to ale jak dělaný pro ty, kteří se vyžívají v melodramatech v jakýkoliv podobě. Nebo pro masochisty. Další knihu v sérii, která je v podstatě jen takovej krátkej bonus o tom, jak spolu trávili vánoce, si ale rozhodně nechám ujít.
Úspěšnej podnikatel a workoholik John dostane od doktora nakázáno, aby se na rok odstěhoval někam na vesnici, daleko od stresu a prostě odpočíval. Tak John ho poslechne (wtf?! workoholik?! kterej celej život dřel, aby se dostal tam, kde je?! a oni ho jen tak nechají odejít?! na celej rok?!) a koupí si malý knihkupectví. A tam pozná Davida. Bezdomovce. Ha! Tohle bylo naprosto nečekaný, protože tohle nebyla taková ta romantická představa o cool tulákovi, kterej se jen nechce usadit a žije ve svým autě nebo tak něco. Ne, David byl plnohodnotnej bezďák - se smradem, špínou a životem v parku v lepenkový krabici, kterej se občas prodává na veřejných záchodcích, aby měl na jídlo. A vznikne láska jako trám. Myslím, že už tady jsem měla tušit, že něco nehraje.
Když pominu pochybnej začátek, že by vůbec John byl ochotnej opustit svou práci a že považoval koupi a vedení knihkupectví, něco, s čím nemá žádný zkušenosti, za prostředí bez stresu, tak se mi ta ústřední myšlenka líbila. Ještě nikdy jsem se v žádný romanci nesetkala s hlavním hrdinou, kterej by byl skutečnej bezdomovec. Klidně by mohl bejt jeden z těch lidí, co pravidelně vídám na autobusových zastávkách a v parku. Ta myšlenka se mi líbila, protože věřím, že spousta lidí je ani nepovažuje za lidský bytosti, vyhejbá se jim pohledem a obecně se radši tváří, že je nevidí. Líbilo se mi, že se autorka nebála poprat s tak ožehavým tématem.
Takže proč tak nízký hodnocení? Přijde mi to jako nějaká pomsta nebo schválnost, že hned po tom, co jsem si minule stěžovala na chaotickej styl psaní, dostala jsem hned to samý jen v ještě horším podání. Je to psaný ve třetí osobě, ale zároveň vyprávěný z pohledu - a teď pozor - nejen našich dvou hlavních hrdinů, ale každý zatracený postavy, která se tam objeví. Jedno jak důležitý nebo jen okrajový. Častokrát se pohled změnil i v rámci jednoho a toho samýho paragrafu, jindy se začal novej paragraf, ale vyprávění se nezměnilo. Čert aby se v tom vyznal. Ve chvíli, kdy bylo na scéně víc lidí, vzdávala jsem snahu uhodnout, kdo si co myslí.
Přihoďte k tomu fakt, že tam všichni neustále brečí a David při každý příležitosti utíká. Ne jednou, ne dvakrát... když zase utekl, tak už mi to bylo prostě jedno. Víš ty co, Davide? Utíkej, žij si někde v tramtárii svůj vysněnej životní styl bezdomovce, když ti tak moc vadí střecha nad hlavou, ale hlavně se už nevracej, ať ta zatracená kniha už může skončit. Člověka při čtení chytaly deprese. Protože to bylo depresivní. Všichni tam byli neustále v depresích, brečeli a litovali chudáka Davida. Mám dojem, že úmyslem bylo čtenáře taky rozbrečet, jak je to všechno hrozně smutný, ale mě to spíš rozčilovalo.
Největší nelogičnost ale vidím ve faktu, že se John do Davida zamiloval. Viděl ho párkrát, když byl David ještě špinavej a smrděl, a John nad ním ohrnoval nos. Neprohodili spolu ani pár slov, ale stačila jedna zmínka od kamaráda o tom, jaký to asi musí bejt žít venku na ulici a nemít se kam schovat před zimou, aby se John do Davida zamiloval. Láska, mluvíme tu o lásce, ne chtíči, lítosti nebo zvědavosti. Tenhle úspěšnej kravaťák v tomhle bezdomovci zřejmě něco viděl. Co to ale bylo, se nikdy nedozvíme, protože jak jsem řekla, vůbec spolu předtím nemluvili. Fascinující.
The most important things aren’t always in the main story; sometimes the real meaning is scribbled in the margins. You know, when you pick up a secondhand book and people have written stuff in it. Um, read what other people think is important. Maybe they underline a sentence or just a word. Sometimes it has nothing to do with the story but how they feel at the time.
Žádné komentáře:
Okomentovat