Crooked Letter, Crooked Letter - Tom Franklin

Moje hodnocení: 3/5

Na tuhle knížku jsem narazila, když jsem brouzdala goodreads ve snaze najít nějaký nový tipy mimo MM, na něco, po čem bych sama nesáhla. Jeden týpek, co měl poměrně dost načteno a měl i širokej záběr - od klasiky, přes scifi a fantasy až po moderní autory - tuhle knížku vychvaloval až do nebe, tak jsem si ji s velkým očekáváním zařadila do svýho to-read listu.

Ze začátku jsem to chtěla zahodit, hrozně mě to nebavilo, strašně se to vleklo a neustále se brodili ve vzpomínkách na dětství a přitom ten současnej děj byl o tolik zajímavější... Celý to začalo větou:

THE RUTHERFORD GIRL had been missing for eight days when Larry Ott returned home and found a monster waiting in his house.

Hrozně mě to nadchlo a očekávala jsem, jak to bude hned od první věty napínavý, akční, jak to nebudu moct odložit z ruky... Ale hned po týhle nadějný větě se to převedlo do Larryho roviny a popisu jeho činností předcházející tomuhle začátku. A že to byl dlooouhej popis v podstatě ničeho. Jeho den vyvrcholil na konci kapitoly, kde doma našel výše zmíněnou příšeru.

The man in the mask shook his head and moved the gun from one hand to the other, both gloves now stained red.
“Die,” he said again.
Okay with Larry.

A já jsem byla zase jedno velký omg, konečně se něco děje! Ta scéna byla perfektně popsaná a to, jak to Larry tak nějak v klidu přijal, všechnu tu nenávist a přání, aby zemřel, dokonce tomu útočníkovi i v duchu odpustil... to se mě tak nějak zvláštně dotklo a chtěla jsem vědět, co se Larrymu v životě stalo, aby se z něho stal někdo takovej. Jenže to s další kapitolou skočilo do vyprávění z pohledu Silase, místního černošskýho konstábla. A zase jsem byla v háji, nedostala jsem to, co jsem chtěla, pokračování, co se stalo s Larrym, kdo ho střelil a proč...

Každou kapitolu se to střídalo mezi Larrym a Silasem. Když byl na řadě Larry, tak to bylo všechno o jeho vzpomínkách na dětství, jak jako malej kluk koktal, trpěl astmatem, takže ani ve sportech nevynikal, nikdo se s ním nebavil, neměl žádný kamarády a celej jeho svět tvořily hororový knížky od Stephena Kinga. Byl hrozně osamělej a zoufale se snažil zapadnout, zviditelnit se, chtěl, aby ho lidi vnímali. Ale většina jeho snah skončila katastrofálně, kdy se mu ostatní spíš vysmáli nebo ho šikanovali. Jednoho dne se seznámí se Silasem, kterej se svou matkou bydlí načerno v kabině v lesích na pozemku Larryho otce. Pro Larryho to byl první opravdovej kamarád. I když musím říct, že z toho popisu mi přišlo, že Silas to zas až tak moc necítil.

“We were friends. Weren’t we, Silas?”

Tell the fucking truth, 32. Silas.

“You were, Larry,” he said. “I don’t know what I was.”

Pak jednoho dne, když bylo Larrymu 16, pozval svou sousedku Cindy na rande, ale ta se z něho nikdy nevrátila domů a všichni obviňovali Larryho z toho, že ji znásilnil a potom zabil. Tělo se nikdy nenašlo a Larry se nikdy nepřiznal, takže ho nemohli legálně odsoudit. Ale všichni ve městě se Larrymu od tý doby vyhejbali jako morový ráně, místní děti ho považovaly za bubáka a chodily mu krást nebo ničit věci. A Larry se ještě víc uzavřel do sebe. Kolikrát uběhly i celý tejdny, než viděl nebo mluvil s nějakou jinou lidskou bytostí. A tak uběhlo celých 25 let, kdy najednou zmizela další holka a všechno to začalo nanovo, všechno to obviňování a podezření na Larryho.

Když byl na řade s vyprávěním Silas, tak se to přeneslo do přítomnosti. Našel mrtvolu místního dealera, pak se díky němu objevil postřelenej Larry a celý se to točilo kolem vyšetřování a jeho života, ale dost často se to přesouvalo taky do minulosti a měli jsme možnost vidět pohled na jejich dětství z obou stran. Silas jako jeden z mála věří, že se Larry nezastřelil sám, že nezavraždil tu holku v minulosti a ani tu v současnosti. Nikdo ho nechápe, proč se do toho tolik motá...

První půlka knížky byla nehorázně nudná, vlekla se, chtěla jsem vědět, co se stalo s Larrym, chtěla jsem, ať to konečně začnou pořádně vyšetřovat. Místo toho jsem dostala hromadu vzpomínek na minulost, která mi přišla, že s tou současností až tak moc nesouvisí. Nemám ráda vzpomínky, jsou většinou málo akční a jsou spíš vyprávěný než prožívaný - strašná absence přímý řeči. Ale někdy zhruba od půlky jsem se tomu přestala bránit, minulost mě zaujala, Larryho útrapy mi párkrát až lámaly srdce, nechápala jsem, jak můžou bejt děti tak krutý. Dokonce jsem se při čtení nemohla ubránit srovnávání se seriálem Odložené případy. Začala jsem taky chápat, kam to všechno směřuje, pohlo se to i celkem kupředu.

Ke konci mě už z Larryho i bolelo srdce. Byl to takovej dobrák, vždycky strašně slušnej, ve všech viděl jen to nejlepší, stále naivně věřil, že je Cindy někde naživu a spokojeně žije se svým přítelem, stoicky přijímal veškerý útoky, který šly jeho stranou, nikdy se nebránil ani nerozčiloval. A pak, když mu došlo, jak to všechno bylo, tak jak byl ze všeho unavenej, jak to v podstatě vzdal a zahořkl... To mě dostalo.

Celý to bylo psaný dost zvláštně. Sedmdesátý a osmdesátý léta v Mississippi na venkově, kde černoši byli stále braní jen jako trochu víc inteligentní opice, ten divnej jazyk, často psanej i foneticky a o nějaký gramatice tam nemohla bejt ani řeč. Kolikrát jsem si říkala wtf, je to chyba? mám to opravit? nebo tam vážně tak blbě mluví?

Na to, že jsem to chtěla ze začátku dropnout, tak musím říct, že jsem ráda, že jsem si to nakonec rozmyslela a dočetla to až do konce. Už kvůli Larrymu.